NEMÁM RÁDA ZIMU. NO A CO?

Také vám ledasco doklapne kolem třetí ráno, nebo těsně po probuzení? Nebo vás to prostě natvrdo probudí? Mě jo, a často. Zrovna dnes, 26. 1. 2026, v den, kdy měl před 27 lety pohřeb syn Antonín, mi došlo, jestli mi zima neoplácí moji nelásku k ní…

Nikdy jsem zimu neměla ráda, vzpomínám si, to mi mohlo být tak 6 let, jak jsem se v naší strašidelné koupelně ve strašidelném temném domě, celá zanořila do teplé vody ve vaně, to když se v ní zrovna neškubaly kachny, husy a podobné zvířectvo, a přála si, aby mi už napořád bylo takové teplo.

První vzpomínka na hotovou zimní paralýzu sahá do školky, kdy nás vzaly soudružky učitelky sáňkovat. Já měla okamžitě zmrzlé nohy tak, že jsem nemohla chodit, necítila jsem je. Domů mě nesly v náručí.

Z mrznoucích nohou jsem mívala až panický strach, nedařilo se mi je zahřát žádnými technikami ani vrstvením ponožek s pepřem a sněhulemi. Panická hrůza ze zimy na nohy vyvrcholila asi v porodnici, kdy mě nechali s holýma nohama hodiny na "koze" tak vymrznout, že mi jektaly zuby a nohy se svíjely v křečích. Dodnes je musím udržovat ve větším teple, než je běžné.

Moji nelásku k zimě mi pak více osvětlila Ramona Siringlen, prý jsem v minulých životech zažila nějaké to umrzání. Prakticky celý život jedu v souvislostech, symbolice, psychosomatice, hledání příčin všeho možného, uvědomování si propojeností a hlídání si myšlenek a přání. Když se tak ohlídnu, docházejí mi další zimní souvislosti. Tak juknem na pár z nich.

Co všechno se mi to přihodilo právě v zimě? Pěkná nálož to byla, a to si na všechno rozhodně nevzpomínám. Už jen se synem – narozen 26. 12., zemřel 19. 1., pohřeb 26. 1. Ve stejný den, o OSM let později měl pohřeb i můj otec, oběsil se. Náhodička? Nemyslím si.

Zimní příběh č. 1:
V zimě 1999, pár týdnů po pohřbu syna, jsem zahučela při sněžení do škarpy na D1 se svým prvním vozem, tzv. kozou na ledu, Žigulíkem a zůstala viset na boku v závějích. Okamžitě zastavili kamióňáci, vytáhli mě okýnkem ven, auto převrátily na kola, aby nevytékal benzín, pomohli mi vysbírat ze závějí vše, co se vysypalo z kufru, a že toho bylo. Jela jsem totiž do Humpolce pracovat, tedy líčit a radit ženám s krásou. Chlapi zavolali i policii, skvěle se o mě postarali. A už z přijíždějícího policejního vozu zní z amplionu arogantní hlas oznamující, abych si připravila 2 tis. Kč na pokutu. Ta nespravedlnost mě rozbrečela ještě víc než můj osud, nikomu jsem neublížila, nikoho nepoškodila, jen sebe, tak za co? Mezi vzlykáním, jo NIC se mi nestalo, jen žigulíku, jsem policistům vylíčila svůj příběh se synem a že tohle všechno je už fakt k neunesení. Slitovali se, vzali mě do auta, klepala jsem se zimou jak ratlík, utěšovali mě a i pokutu mi odpustili, lidskost zvítězila. Jo a odtahovka si řekla přesně o tolik tisíc, kolik jsem s sebou měla, hned bylo jasné, proč jsem si tolik peněz v hotovosti vzala. Žigulíka jsme odstavili rovnou v servisu a já byla přesvědčená, že už do něj nikdy nesednu, a to jsem také splnila, opravené auto jsem darovala bráškovi.

Vůbec zážitky s mými auty vydají na další samostatný velepříběh s názvem JÁ A MÉ VOZY, nebo že by MÁ JÍZDA ŽIVOTEM? Stejně husté byly i zážitky s Humpolcem, začarované místo to bylo.

Zimní příběh č.2:
Po pár letech, kdy už jsem žila v Pardubicích, jsem byla v prosinci, jak jinak, navštívit dcerky v Kralupech a sestru v Zeměchách u Kralup, kde má hrob i syn, manželova rodina a otčím. Na hřbitovy chodím ráda už od dětství, miluju ten klid a příběhy, které se mi objevují před očima při čtení náhrobků. Ale jít na hrob syna, 23. 12., po tmě, po silném větru kvality vichřice, to už je jiná liga. Po cestě ke hrobu jsem stavěla větrem povalené vázy, mám ráda pořádek, jen jeden hrob jsem už vynechala, popadané bylo po té vichřici všechno, hlavou mi proběhlo, že to není fajn, nedotahovat věci do konce. A v tu chvíli jsem zakopla a hlavou padala na žulový obrubník hrobu, jasně že synova. To nevymyslíš. Při pádu mi stačilo hlavou proběhnout, že mě tu zítra, na štědrý den, rodina najde a rovnou mě můžou zahrabat.

To křupnutí lebky o žulu si budu pamatovat do konce života. Hlava to přežila, já to přežila, dopadla jsem na očnicový oblouk, být to na spánek, tak je hotovo. Obočí rozseknuté, krve jak z vola, já zase bulím, jo lituju se i když už vím za co to bylo, hned mi to při dopadu došlo, a nebylo to za tu jednu nepostavenou vázu… Potvrzení přišlo okamžitě, zoufale jsem volala tomu, kterého se ta vize týkala, abych se přesvědčila, že mi fakt nepomůže ani slovem. Sakra, to se člověk musí fakt přizabít, aby mu došlo, že ho někdo vodí roky za špagátky jako loutku, že je třeba definitivně uzavřít tuhle nečestnou životní kapitolu? V tomhle stavu jsem nasedla do auta a jela do Pardubic, celou cestu jsem bulela a rekapitulovala svůj nešťastný život, jo furt jsem ještě chudinka. Z obočí začala téct místo krve "míza", jako kdyby taky plakalo. Doma jsem poprosila souseda, jestli by se mnou pro jistotu nedojel do nemocnice. Díra v obočí se rozšklebila a mě došlo, že by s tím chtělo něco udělat, navíc jsem ta vizážistka. V nemocnici mi daly jen lepítko místo šití a o zbytek jsem se postarala sama. Regenerace byla fakt rychlá. Jo, jak mi něco dojde, jde to rychlostí blesku.

Zimní příběh č. 3:
Když sáhnu na zimní vzpomínky do nedávné minulosti, tak se mi vybaví má nechuť řídit v zimě auto, jasně, když jednou skončíte na sněhu ve škarpě, tak se vám prostě řídit v zimě nechce. A nechce se vám tak moc, že zakopnete o ucho tašky Ikea, třísknete sebou v kuchyni o zem, vykloubíte si pravé rameno, které bylo před pár lety rok a půl tzv. zmrzlé, a to vše v den, kdy máte odjíždět minimálně na měsíc k drahému ke Krumlovu na vánoční svátky a po nich do termálů v Podhájské. Možná neuvěříte, jako po pár letech lékař, když jsem mu vyprávěla, jak jsem si rameno sama nahodila zpátky, ale fakt jo, nahodila. V tu kritickou chvíli po pádu jsem si hned vzpomněla na všechny klidové techniky nutné při úrazech, třikrát jsem se zhluboka nadechla, přiložila levou ruku na vykloubené rameno a křup, při třetím hlubokém nádechu bylo rameno zpátky. Hotový zázrak a navíc mé přání splněno, nemusela jsem řídit, a to dost dlouho. Drahý si pro mě musel přijet a pečovat o mě. Ani obléknout jsem se sama nemohla, regenerace vykloubeného ramene trošku trvá. A to jsem netušila, že si něco podobného zase zopakuju a opět před Vánoci.

Zimní příběh č. 4:
Zase zima, zase prosinec, navíc 13. pátek a zase mám v Pardubicích sbaleno k drahému. To už se mi ale chce řídit a jet z Pardubic na jih, máme naplánované Vánoce u nás pod Krumlovem, navíc i s mým "náhradním" synkem (o tomhle lidském dárku zase příště). Jen si tak trošku vyčítám, že jsem se už pár let nebyla podívat na vánoční strom na pardubickém náměstí. Dlouho se přemlouvám, zimu bych nejraději trávila jako medvědice – celé léto se cpát, pořádně přibrat, celou zimu hibernovat, a probudit se až na jaře. Nakonec jsem se přemluvila, s tou nechutí k zimě je třeba něco udělat ne? Nabalila jsem se, mrzlo až praštělo a vyrazila na MHD. Přibalila jsem kamerku, točím si vánoční krásnosti u nás na sídlišti, na krku zrcadlovku, vzala jsem starší menší, abych to neměla tak těžké, ještě že tak. A najednou PRÁSK… škobrtla jsem o špičku zimních huculí a švilha sebou o zcela rovný chodník. Trajektorie pádu mého nepevného těla byla hustá, nejen, že jsem dopadla plnou vahou 75 kil rukama na zápěstí, více na levé, to ale bylo málo, následovala hlava. Čelem jsem majzla o chodník tak prudce, že paní pár metrů přede mnou nadskočila leknutím. Hned ke mně běžela, to už jsem zjistila, že jsem celá, můžu vstát a hýbat se, jen na tom čele mi rostla druhá hlava. Paní mi vyděšeně nabízela, že mi pomůže do autobusu, já se smála, poděkovala, že fakt nikam nejedu a vracím se domů. Při každém podobném úraze mi okamžitě naskočilo "za co to je", tady bylo jedno velké NIC. Jediné, co mě napadlo byla ta nechuť vůbec vylézt ven. Co následovalo? To je na dlouho, tak ve zkratce – energetické i fyzické zaléčení akutních věcí, trajektorie úrazu začala postupovat tělem, po chvíli jsem už nemohla hýbat levou rukou a loket bolel jak čert. Ještě, že mám v Pardubicích své záchranáře, kamarád Zdeněk byl okamžitě připraven pomoci, po cestě ke mně mi nakoupil, protože lednice před odjezdem prázdná, dovezl také zázračnou podložku Bemmer od záchranářky Blanky, společně jsme vykoumali, že ruka zlomená není, hýbat prsty jsem mohla, návštěvu lékaře jsem tedy opět vypustila, s tím, že ráno je moudřejší večera. Bolelo mě všechno, kdyby jen ruce, loket a hlava, za krkem, rozbolela se navíc i naražená žebra, zrcadlovka se do nich parádně zaryla, ještě že to nebyla ta obrovská. A kupodivu, to ten stroj také přežil, funguje. Můj drahý Honza, za mnou chtěl hned vyrazit, tak jsem ho stopla, a dva dny ležela na Bemmeru a chladila nejbolavější místa mrazícími polštářky. Vánoce nakonec byly, fyzické i mentální techniky zabíraly rychle, dokonce jsem s pomocí Honzy upekla i šest druhů cukroví. Když přijel na Vánoce náhradní synek z Pardubic, už mi zbývala na čele jen malá boule s modřinou, zvládli jsme společně i výlet do Rakouska, užít si rozdávání dárků a slavnostní večeři. Celý leden jsem si dopřála v pelíšku s noťasem, v pololeže, v leže to nešlo, vypodložená polštáři kde se dalo, aby byly bolesti co nejpřívětivější, pěkně v teploučku, zima jen za okny. Byl čas na velkou regeneraci, taková příprava a nevědomé sbírání sil na to, co mělo přijít v únoru – totální kolaps Honzy. Ó, jak bylo dobře, že jsem nechala tělo odpočívat, mělo pak sílu vrátit péči mému drahému, a že byla potřeba, tentokrát už nám domácí péče neprošla, poprvé v životě jsem volala záchranku. Tenhle hustý příběh si také sepíšu, to je zase na román. Jo a teď jsem si vzpomněla, že mi na ten pád kamarádka Jana postavila konstelaci. A výsledek - OSUD. Zajímavé.

Co si z těch zimních příhod odnést? Někdy jen to, že se prostě dějí, a že se všemu na kloub třeba nepřijde. Co když tu nejsou jen proto, aby nám něco došlo, co když jsou tu i proto, abychom si vyzkoušeli, co jsme se všechno o těle, mysli a životě vůbec naučili? A co když je všechno ještě jinak?Ještě se mi vybavila jedna věc.

Se zimou a panickým strachem z ledové vody jsem si to tak trošku vyříkala v lednu 2015, kdy jsem poprvé vlezla do pískovny na pardubicku. Prostě jsem si chtěla konečně vyzkoušet, jestli po zanoření umřu nebo ne. A neumřela, zanoření jsem si párkrát nadšeně zopakovala a od té doby se máčela celoročně často, po čase mě to zase přešlo. O té doby vím, že i ledová voda může být milá a hlavně, od této, pro mě památné zimy, mi není taková zima. Jsem prostě otužilejší. A to se počítá.

Zimní závěr 2025-2026? Dvě zimy jsem si díky úrazům, mohla užívat nevlídný čas v pelechu, tedy v noře, jako medvědice, bolavě splněný sen. Tu letošní si dopřávám ve zdraví a také pěkně doma v teploučku, bavím se tím, co mě baví, od rána do večera stříhám videa z cest a na zimní krajinu se dívám z okna. Když nemusím, nevycházím, hotový splněný zimní sen. Takhle mám zimu ráda A víte co? Vykvetla mi na chodbě v květináři jarní kytička! Zima se krátí! Jupííííí

P.S. Hoši moji, táto a synku, zapálila jsem vám u vchodu svíčky, to abyste trefili, kdybyste chtěli přijít na návštěvu.